pátek 24. ledna 2014

Po roce doma - Where's home anyway?

Máme po Vánocích, ,,oslavili" jsme Nový Rok a já jsem teď doma v ČR na návštěvě a už se mi to taky krátí, protože v úterý už letím domů do SF.



Vánoce na Floridě byly zvláštní. Host rodina se snažila mě zapojit, ale hold Vánoce bez rodiny a doma nejsou Vánoce. Místo sněhu - bílý písek, místo mrazivé zimy - teplo, místo rodinné Vánoční večeře doma - večeře v klubu ve formě švédských stolů s ostatními členy, místo vánočních tradic - chování podle etikety a pravidel klubu.. Nestěžuji si, jen to byl večer jako každý jiný, který tam spolu trávíme a k Vánocům to mělo daleko. Po večeři jsme došli do našeho apartmánu, kde se četla pohádka dětem a pustil se jim film s vánoční tématikou. Santovi se nechalo mlíko a sušenky u stromečku a mrkve pro soby. Na verandě taky viselo 6 ponožek, pro každého jedna. Děti šly spát natěšené, protože v noci měl přiletět Santa a nechat jim tam dárky. Ráno už lítaly kolem v 7 hodin ráno a budili nás, abychom šli rozbalovat. Host mum jim dovolila podívat se do svých ponožek, ale na dárky museli počkat až do 9 než všichni vstanem. Mě už probudili samozřejmě dřív, abych se šla kouknout do svojí ponožky. Koukla jsem a šla si ještě lehnout, byla jsem utahaná. Malí byli nadšení, já to spíše brala jako takovou výměnu dárků. V 9 jsme se teda všichni v pyžamech vybelhali z postele a rozbalovalo se. Dvojčata dostali kola a nejstarší iPod. To měli každý po jednom velkém dárků a pak měli hodně ,,drobností" nebo spíše dražších drobností. Malý dostal opět nějaké lego. Moc jsem nechápala proč, když ještě ani nedostavěl to obrovské, které dostal a které stálo asi 2 litry. Vlastně ani ho nedostaví, protože už stihl poztrácet nějaké kousky. Malá a nejstarší dostala nějaké holčičí serepetičky a sady na výrobu náramků a nevím čeho ještě. Malý k legu dostal Hot Wheels autíčka a rovnou všechny a rovnou k tomu i kamión, kde si je může uložit atd. atd. už ani nevím, co tam všechno měli. Já host mum koupila balíček z VS a pak jsem jim dohromady i HD koupila dvě knihy od českých spisovatelů v angličtině. HM ráda čte, HD jsem tím trochu odbyla.. Nevěděla jsem pořádně co mu vymyslet. Dětem jsem dala dohromady hru a pak taky každému elektronickou klíčenku. Každému jsem tam nahrála jeho vlastní fotky, které jsem fotila v průběhu celého roku. Celkem to zabodovalo, ale zase jen na chvilku, než je někam pohodili a nemohli najít.. Škoda slov, s něčím takovým jsem ale počítala. Já dostala náušnice, které jsem si předtím sama vybrala, nějakou kosmetiku a poukázky.

Silvestr byl pro mě pracovní. Host rodiče šli na nějaký večírek a já byla doma s dětmi. Měli jsme večeři, kterou jsem uvařila. HM nakoupila se slovy, že se budem mít večer skvěle, tak jsem myslela, že nakoupila nějaké hotovky, abych měla aspoň na Silvestra méně práce (ne že bych se tam jinak předřela, ale přeci jen..). Tak jsem vařila večeři, stejně toho pak bylo zbytečně hodně, protože malí a ani já tomu moc nedáme, jak jsme zvyklí jíst malé porce. Po večeři jsme koukali na filmy a malí měli povoleno zůstat vzhůru asi do 11pm. Nakonec šli spát trošku později, protože než jsem je nahnala do postele.. Dvojčata šli spát celkem v pohodě, byli utahaní, ale nejstarší vymýšlela, že chce zůstat vzhůru. Bohužel, já toho měla za celý den taky plné kecky a usnula jsem snad ještě dříve než ona haha. Vím, že jsem v posteli byla o půl 12 a usnula jsem hned.. Ani mě nijak nemrzelo, že jsem pracovala, protože jsme stejně byli ještě pořád na Floridě v klubu plném důchodců a starších lidí, kde jsem stejně neměla co dělat.

Do SF jsme letěli až 6. ledna. Ještě den předtím nás navštívila bývalá au pair - ta, co tam byla ještě před tou přede mnou. Párkrát jsem si s ní psala a byla s ní v kontaktu a bylo fajn se s ní seznámit i osobně. Bylo zvláštní vidět reakce dětí po takové době, co ji neviděli. Nejstarší, která ji neměla nějak extra v lásce se chovala slušně, ale přišla za mnou a říkala mi, že to je hrozně divné ji vidět znovu atd. Malá byla natěšená jako štěně, jako pokaždé když vidí kohokoliv :). A malý klasicky stydlivý, ze začátku odměřený, pak v pohodě a na konec se skoro ani nešel rozloučit, protože byl myšlenkami jako vždy úplně jinde. On je takový zvláštní. Dokáže být zlatíčko, ale jak si hraje nebo je něčím zaneprázdněný tak mu nedochází, že to není hezké, že se nerozloučí. Nechci říct, že je necitlivý, ale on když je ve svém světě tak nevnímá, neřeší, je takový apatický.. Těžko se to vysvětluje. Ono to je asi nějaká věc Američanů. Oni tím jak potkávají nespočet lidí, neustále se setkávají a loučí, rodiny mají po celých státech, nejsou naučení na takové ty naše super blízké vztahy, jsou zvyklí být takoví povrchnější v tomhle. Sice je třeba mrzí, že někdo odjede, ale jsou tak zaneprázdnění, že na druhý den už se o tom ani nezmíní a už zase jedou jako hodinky podle starého režimu. No jo to jen já mám asi problém s "move on" haha.

Takové loučení čekalo i mě. Sice jsem to nečekala až takové, až mě to i zarazilo a překvapilo. HM vypadala snad překvapeněji než já :D. 14. ledna jsem totiž letěla domů na dva týdny do ČR. Bylo úterý večer a já si dobalovala poslední věci do tašky. Kufry jsem balila už den předtím - Ano KUFRY! Ale k tomu loučení. HM mě poslala dolů k sobě do pokoje. Už mi zavolala auto s řidičem tak říkala, že si mám jít na chvilku odpočinout, dobalit nějaké věci a nachystat se. To už se děti bouřili až nikam nechodím, tak jsme je museli uklidňovat, že si zajdu teda jen na chvilku do pokoje, že nikam nejedu, že se přijdu rozloučit. Mezitím jsem s nimi ještě začala dělat plakát na přivítanou pro jejich v řadě 1. nebo 2. ex au pair (já jsem pátá), která měla přijet pomoct na ty dva týdny, co já jsem pryč. Takže malí šli dodělat ten plakát a já šla do pokoje. Byl uklizený na jedničku, protože ta ex au pair v něm je, co já jsem pryč. Jsou tam pořád moje věci a ona tam je s přítelem, používá můj telefon a klíče a mně to je celkem nepříjemné, ale co na to můžu říct.. Není to MŮJ pokoj, i když ho tak beru. Nechtělo se mi popravdě odtamtud a ta představa někoho cizího v mém pokoji s mými věci.. Neskutečně nepříjemný. Říkala jsem si skoro, že já se na to nevykašlala.

Řidič přijel, HM zavolala na všechny. Holky se přiřítily jako torpéda a nechtěly mě pustit. Málem brečely a já na ně koukala vyjeveně a opakovala jim, že budu za 2 týdny zpátky, ať jsou v pohodě :D. Vůbec jsem to nečekala. Malý byl uprostřed něčeho, zase mimo tak na něho musela HM zavolat ještě jednou, ať jde dolů. Klasika. Pak se ještě strkali o to, kdo mě bude objímat :D. HM překvapená, že prý můžem na skype.. taky se je snažila nějak utěšit :D. Nakonec mě pustili teda a já vyšla z domu a už jsem byla v půlce schodiště, když se malé za mnou rozeběhly ještě jednou a nechtěly mě zase pustit :D. To byl konec. HM už jim říkala, že mi to uletí tak mě pustily a šla jsem do auta a jak ty pipinky malé skoro brečely už teď, tak mě bylo pak v autě taky do breku a říkala jsem si, co bude až na konci roku pojedu domů už napořád.. Na srdci jsem měla zase ten stejně těžký pocit, který jsem měla jako když jsem se loučila s našimi a segrou a nasedala do vlaku do Prahy než jsem letěla do USA.

To mě ale na letišti rychle přešlo kvůli kdejakým komplikacím a shonu.
Jak už jsem se zmínila měla jsem sebou více zavazadel. Zadarmo jsem měla nárok na jeden kufr do 23 kg, na jeden příruční kufr do 8 kg a jednu soukromou věc (kabelku, noťas, ...). Doma jsem zabalila dárky do svého maxi kufru a ejhle byl nějaký plný, do příručáku se pár věcí vlezlo, ale chtěla jsem si vzít věci nejen pro sebe na nošení, ale už taky ty co tam nevynosím. Prostě chtěla jsem domů pobrat všechno, co se dalo už teď. Jedna holčina, co přiletěla do USA se mnou, odlítá teď po roce a prý je už na 5 kufrech.. :D Takže jsem se rozhodla vzít sebou už ten 1 kufr navíc teď. Jak jsem říkala - raději teď dva a pak místo pěti jen čtyři :D. Příplatky za kufry navíc - pálka. Ale jinak to hold nepůjde, leda to oblečení a další věci vyhodit, a to se mi zrovna nechce :(.
Na letišti mi vážili i příručák, který jsem měla taky slušně narvaný. Spoléhala jsem tak nějak, že ho vážit nebudou. Kamarádka mě sice předtím upozorňovala, že to dělají u mezinárodních letů, ale asi jsem si myslela, že to bude u mojí společnosti jinak haha. No místo 8 kg jsem tam měla nějak skoro 11 kg, tak jsem přehodila do kufru, co se dalo. Ono v kufru jsem měla jen 20 kg, takže ještě 3 kg jsem mohla přidat, ale prostoru tam moc nebylo už a objemově ty věci tam narvat bylo skoro nemožné. Tam bylo teplo, mně bylo teplo a já byla už na nervy :D. Bez přemýšlení a ještě ve spěchu, jak jsem musela ty kufry přebalovat a otvírat, zatímco za mnou stála řada koukajících a netrpělivých lidí, kteří taky čekali na odbavení, tak jsem do velkého kufru šoupla i hrnek z Havaje. Až pak mi došlo, že se nejspíš rozbije, kufr byl měkký a víme, jak s nimi házejí při překladu že.. Ale byla jsem ráda, že mám ten proces za sebou, že už na mě nikdo nezírá. Příručák měl pořád 8,8 kg, ale pán mi řekl, že už mi to uzná. Uff.
Poslal mě na pobočku, kde jsem si měla zaplatit za kufr navíc. Ono se vážně vyplatí mnohem víc mít kufr navíc, než mít nadváhu. Za nadváhu se platí ještě více než za kufr navíc a přitom nadváha vám dá jen 9 kg navíc, protože žádný kufr nesmí mít víc jak 32 kg. Druhý připlacený kufr vám dá 23 kg tak si člověk pak rozmyslí, co je lepší.. U pobočky, kde jsem měla platit, jsem čekala snad půl hodiny a na náladě mi to nepřidalo. Čekala jsem jen kvůli tomu, že jsem chtěla platit cash a pán přede mnou tam byl neskutečně dlouho. Doteď nechápu, co tam dělal. Pak ještě projít přes bezpečnostní a najít svou bránu. Když jsem došla k bráně tak jsem měla 30 minut před boarding na palubu. Říkala jsem si, že ještě že jsem jela dřív na to letiště, protože jinak by mi to snad uletělo. Chvíli před odletem jsme měli zvláštní oznámení - to slovo přímo použili.

Paní řekla něco jako: ,,Máme technický problém v letadle, ale vypadá to, že se přesto poletí. Technici na tom pracují."
V mojí hlavě: A do p*dele :D

Ono to člověka celkem vyděsí, před 12-hodinovým letem nad oceánem ehm. Pak dodala, že má zvláštní žádost a že taková tam snad ještě nikdy nebyla. Pilot prosil, aby si každý zašel před letem na WC ještě na letišti, protože v letadle nefungovaly záchody na celé levé straně, takže fungovaly jen ty na pravé, takže na několik stovek lidí tam byl poloviční počet záchodů než normálně. To mi nijak nevadilo, ale říkala jsem si, co ještě na té levé straně nefunguje, jestli to jsou jen ty záchody.. :D

Cesta letadlem dlouhá, únavná, turbulence v normálu, jídlo nechutné ale poživatelné :D. Měla jsem za sebou celý den a měla jsem noc a všichni spali a já taky spala. Sice jsem se budila, ale tak nějak jsem se vyspala a po 12 hodinách letu jsme měli přistávat v Německu v Mnichově v 9 ráno Kalifornského času, ale díky 9-hodinovému časovému posunu jsme přistávali kolem 6 večer. Takže já se zrovna vyspala a za chvíli jsem měla jít zase spát. To samozřejmě nešlo. Ale nebudu předbíhat. Přestup v Mnichově relativně v pohodě. Měla jsem to celkem dlouhou procházku ke své bráně, ale stihla jsem to, ulevila jsem si, že jsem to stihla a pak mi tu bránu změnili :D. Ale ta už nebyla tak daleko aspoň.

V Praze na mě čekala kamarádka na letišti s cedulkou, to mě potěšilo :)). Odmítala jsem se tahat s těmi kufry, polomrtvá z toho letu přes celou Prahu, takže jsme si vzaly taxík. Pak chvilku konečně nějaký odpočinek. Šla jsem si koupit nějakou svačinku. V obchodě se mě prodavač ptal, jestli to je všechno tak já zmatená jsem mu chtěla automaticky už na to říct ,,Yes", pak jsem to nějak zkomolila, že to vyznělo něco mezi [jo] a [ja] :D. Po roce konečně rohlík a paštika mňam. Ceny mi přišly směšné, když jsem si to přepočítala na dolary.. Nesmím přepočítávat, protože mi všechno přijde tak levné, že utratím jmění :/ :D.
Večer jsem moc nemohla usnout, celkově jsem spala asi 3 hodiny s tím, že jsem se budila. Nějak kolem půl 4 ráno jsem se probudila a zkoušela spát, ale už to nešlo prostě. Ráno vstávačka a hurá na ambasádu vyřídit nové vízum. To byla spíše formalitka. Po schůzce na ambasádě jsem si dala kafe s kámoškou ve Starbucks a zase trapas. Když se mě pán ptal na jméno tak už jsem to chtěla říct automaticky, jak jsem zvyklá, anglicky. Pak jsem se zarazila a přemýšlela, jak mu to mám říct česky. No musel si myslet nevím co :D že si to jméno tam snad vymýšlím :D. Po kafi jsem se zastavila v obchodě koupit pohled pro host rodinu. Prodavačka se mnou nepromluvila, co jsme vešly do obchodu. Když jsem našla pohled tak jsem šla k ní, ona mi ho vzala z ruky opět beze slova a odešla s ním někam dozadu. Tak jsem šla za ní, tam byla pokladna a první větu, co jsem od ní slyšela byla až cena. A já si říkala vítej v ČR. Možná to tady tak funguje normálně, ale ten nezvyk je hrozný. V SF pokaždé co jsem šla do obchodu tak každý pozdravil, 2x se zeptal jestli nepotřebuji pomoct a ještě se u pokladny zeptali, jestli jsem shledala všechno v pořádku a někdy jako bonus jsme si s pokladními i pokecali. To samé na přechodech - v SF se chodci ani nedívají přes cestu, mají tam přednost no matter what. Tady jsem na každém přechodu čekala asi 5 minut, než jsem mohla přejít a to většinou ani nikdo nezastavil.. to jsem si musela počkat až nic nejelo.
Pak oběd a tahání s kufry na nádraží. Tam kamarádka s nimi počkala a já si mezitím odskočila na ambasádu pro pas s vízem. Kolem 5 večer konečně cesta domů vlakem. Jela jsem Regio Jetem. Připlatila jsem si za lepší kupéčko - no lepší.. V normálním sedí 6 lidí, v tom mém jen 4, takže tam bylo dost místa na ty moje kufry. V tom pro 6 lidí bych je měla nevím kde. Jeden hodný pán mi s nimi pomohl dát je nahoru bez zeptání. Já bych je teda neuzvedla ani za nic. To jsem do kupéčka dotáhla přiručák s měkkým kufrem a on mi začal pomáhat s těmi a pak jsem přivezla ještě ten velký a on se na mě podíval a překvapeně řekl: ,,Aha :D". No hold se stěhuju přes půlku světa :D. Čekala mě delší cesta vlakem. Pán vystupoval asi dvě zastávky přede mnou a než vystoupil tak se mi ještě sám zase nabídl, že mi ty kufry dá zase dolů :)). Vystupovala jsem už dřív a vyzvedávala mě další kamarádka s přítelem autem a taky mi moc pomohli. Zavezli mě až před barák, kde už na mě čekala ségra.
Naši byli ještě v práci. Ségra vykolejená :D. Řekla mi, že to je divné, že jsem doma :D. A já si taky připadala divně doma. Jako by se mi zdálo, že jsem tam a přitom jako by se mi zdála celá Amerika..
Zařídila jsem si co bylo třeba. Taťka oslavoval padesátiny.

Na jednu stranu je fajn tady být, na druhou je to hrozně divné. Nemám nervy na chování některých lidí, na bezohledné řidiče a kyselé prodavačky. Když jsem první dny projížděla městem přišlo mi škaredší než jsem si ho pamatovala. Byla jsem nevyspaná kvůli časovému posunu. První noc jsem spala 3 hodiny. Pak jsem celý den si ani nezdřímla, abych večer už usnula normálně vyčerpáním. No máte to vidět. Spala jsem 4 hodiny a konec. Nešlo usnout. Další den 6 hodin a zlepšovalo se to, ale byla jsem pořád hrozně unavená, dobitá a mrzutá.. Ale spát nešlo. Jíst jsem pořádně taky nemohla. Stýskalo se mi po rodině a přátelích, těšila jsem se na ně, ale i někteří z nich zklamali. Vím, že hodně lidí se mi neozvalo a nebyli jsme v kontaktu celou dobu, co jsem byla pryč, ale to jsem chápala.. Říkala jsem si, že to bylo časovým posunem, tím, že každý má svůj život, nemá čas atd. U některých to byla pravda - když jsme pak byli spolu tak bylo všechno v pohodě, jako bych ani nebyla pryč a všechno bylo při starém. A někteří jsou prostě pryč z mého života a už tam nikdy nebudou. Nejvíc mě mrzelo, že jsem třeba přivezla určitým členům rodiny dárky, ne zrovna nejlevnější.. whatever. Dvakrát jsem jim dala vědět, ať se zastaví aspoň na hodinku, že pro ně něco i mám, dokonce jsem jim řekla, že se klidně zastavím já, jestli to je pro ně lepší. Řekli, že se ozvou a že se domluvíme, je to týden a nic. Vnucovat se nebudu, ale hádám, že to od rodiny mrzí ještě víc než od kohokoli jiného. Pak jsou tady lidi mimo rodinu, od kterých člověk na to tak nějak čekal, ale co si budem povídat. Očekávání je to nejhorší :). Takže shrnuto, podtrženo. Až teď se ukázalo, kdo se na to vážně vys*al a kdo ne. Je pravda, že jsem byla hodně busy, zase všechno zařizování, doktoři atd. jako před odjezdem poprvé.. a už předtím jsem říkala, že budu jen s rodinou a nejlepšími kamarády tady teď. Mám plno dobrých přátel, na které čas nebyl a nebo byl, ale to bych si vůbec neodpočinula, byla bych v jednom kole. Už i tak mi přišlo, že jsem teď pořád jen někde běhala, zařizovala, po návštěvách u rodiny, ukazovat fotky atd. Dělala jsem to ráda, ale tohle je taky moje dovolená. Jsou to ty dva týdny dovolené, které si má au pair vybrat během roku, aby si odpočinula od práce a já celý rok bez delšího volna pracovala a šetřila si je nakonec, abych mohla jet domů aspoň na těch 10 dní, protože zbytek mi sežrala cesta. Takže doufám, že to všichni pochopí a slibuju, že se uvidíme na konci tohohle roku a to budu mít času tady tolik, že se asi zblázním z toho  a vy se taky zblázníte, jak vám polezu na nervy :D.

Už zase píšu slohovky. Vím měla bych psát raději častěji, ale ono mi to nějak nevychází. A to jsem se ještě ani neprokousala k nadpisu. Vím, že mám dva domovy. Jeden u své rodiny, kam můžu kdykoli přijet. Ale už to není ono. Není to tak, že bych se vrátila do svého pokojíčku, kde se zatím nic nezměnilo. Měla jsem dva pokoje dohromady se segrou a ta si je během té doby uzpůsobila (s mým požehnáním). Měly jsme jednu velkou skříň spolu a v té už taky nemám místo. Ono by se to místo udělalo, ale už to prostě není ono. Jsem zvyklá na své soukromí, na svůj pokoj. Na to, že se mě nikdo neptá, kam jdu, s kým a co budu dělat, nikdo mě nekontroluje. U host rodiny sice taky bydlím s nimi, ale do mého pokoje nikdo jiný nikdy nevejde, když nechci tak je nevidím celý víkend. Nemusím jim nic hlásit, nevyptávají se na nic osobního. Mám to tam sama pro sebe. Nedokážu si představit, že se nastěhuju zpátky k rodičům, ale až se vrátím, budu muset - aspoň pro začátek Druhý domov mám v SF. Vím, že jsem jedna z mála, kdo tohle může říct. Vím, že kdyby se něco stalo tak se na ně vždycky můžu obrátit, i když to jsou ke mně cizí lidi, ale chovají se ke mně lépe a více jako rodina než někteří z mých příbuzných. Ale i tak, jak už jsem řekla, můj pokoj tam není můj a já si teď říkám Where's home.. Tady i tam a přitom nikde.


Děkuju všem za pomoc ať už s kufry nebo tu psychickou :D. Vy, co jste tady pro mě pořád, vás si moc vážím! <3 Vy, co jste mi otevřeli oči, vám taky děkuju, už aspoň příště ze sebe nebudu dělat blbce :). Xoxo,
Mia!

6 komentářů:

  1. z těch Vánoc a Silvestra na Floridě na mě "dýchal" hrozný smutek a mrzí mě to...ono musí být hrozně těžké nebýt na Vánoce s rodinou, já to ještě nezažila, takže nevím...
    k tomu zbytku se asi radši vyjadřovat nebudu, protože by to mohlo působit dosti zapškle =o) jen snad...vím, jak se cítíš, byla jsem na tom podobně...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :) ono to nebylo až tak smutné, spíše mi to ani jako svátky nepřišlo, to byl ten problém..

      Vymazat
  2. Ahoj Mio :) chtela jsem se zeptat, jak často navstevujes skolu nebo jen dojizdis na zkousky? Je možné se za rok naučit anglicky slovem, ale i písmem? Mam kamarádku v Arkansasu a ta mluví krasne, ale gramatiku a psaní nedává. Jak to dělas ty? A rodina ti skolu sponzoruje? Moje agentura s kterou plánuji jet přidává na skolu. Dekuju ;) Barny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, omlouvám se, že odpovídám až teď, ale jsem nemocná už celkem dlouho. Já do školy nechodím. Au pair je povinna splnit 6 kreditů či 60 hodin školy během jednoho roku, ale dá se to vyřešit i víkendovými kurzy, jak jsem to udělala já.
      Myslím, že to možné je. Otázka je jak moc a často se tomu budeš věnovat. Já jsem se učila AJ ve škole, plus jsem chodila na hodiny angličtiny navíc vlastní vůle, bavilo mě to. Myslím, že anglická gramatika není zase tak těžká, pokud ti ji umí někdo vysvětlit a pokud se procvičuje.
      Rodina na školu běžně přispívá 500 dolarů. Záleží jen na tobě, jestli ty peníze využiješ nebo ne. Některé classes jsou zadarmo. Někde to vychází více, jak 500 dolarů a au pair si to doplácí ze svého. Záleží na tobě, co si vybereš a co je dostupné v lokalitě, kde jsi.
      S jakou agenturou plánuješ jet? Jen chci upozornit, že je spousta podvodných agentur, host rodin, které nabízejí super výhodné podmínky, takže si agenturu alespoň ověř. Jinak na fb je au pair skupina pro au pair v USA. Můžu ti poslat odkaz na email, pokud máš zájem :). Kdyžtak mi napiš na mia.traveller@gmail.com
      Good luck ;)

      Vymazat
  3. Ahojky, tvůj blog čtu skoro jedním dechem! Opravdu píšeš moc hezky a záživně a ty zážitky jsou jenom...WOW!

    Co jsem tak z au-pair blogů pochopila, rodina letenku tam platí. Je to tedy tak, že i zpáteční? A to dvoutýdenní volno do Česka sis platila sama? :)

    Přemýšlela jsem nad au-pair v USA po vejšce, tak mě tenhle detail docela zajímá, pokud ti tedy nevadí na takovou osobní věc odpovědět :D

    Předem díky a ať se pořádně daří :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, díky za komentář :).
      Letenka je placena rodinou tam a pak i zpátky, pokud splníš podmínky programu.
      Letenku do ČR na dovolenou v průběhu programu jsem si platila sama, protože to bylo mé rozhodnutí tam jet na dovolenou. Rodina mi pak zpětně na letenku něco přispěla jako poděkování za to, že jsem s nimi prodloužila (ale to vůbec není jejich povinnost).

      Vymazat