středa 13. února 2013

Just feelings

Tenhle článek jsem napsala už 21. 1. Byla jsem naštvaná a tak jsem si ho nechala uležet v konceptech, že se rozhodnu pak s chladnou hlavou, jestli ho zveřejním nebo ne. Nějak jsem se k němu dostala, až dneska. Myslím, že je pořád aktuální, pořád na to mám stejný názor, je to sice spíš takový výlev, ale i to k tomu patří :).
Měla jsem teď plno vyřizování, tak jsem blog trochu zanedbávala, ale do konce týdne ještě napíšu min. 2 články (předodletová schůzka, To Do List před odletem, pre-departure projekt).
V pondělí už letím! nemůžu tomu uvěřit, poslední 4 dny doma!



21. ledna 2013
Každým dnem chci odjet víc a víc. Nebaví mě to tady.. Teda nejenom že mě to tady nebaví, ale pěkně mi to leze na nervy. Myslela jsem si, že si po roce, co jsem se rozhodla odjet, zvyknu na některé reakce lidí. Že si lidi zvyknou na to, že na mém rozhodnutí nic nezmění. Nezvykli a já taky ne.
Závidím holkám, které se rozhodnou takto odjet a jejich rodiče je chápou, podporují je v tom a pobízejí je. My, co víme o co jde a přečetly jsme si x blogů a zkušeností au pair, máme celkem představu, jaké to bude. Víme, jak to může být těžké, ale taky že na nás čekají nové věci, noví lidi, nové zážitky a taky zkušenosti, které se nám v životě budou hodit, že si zdokonalíme angličtinu, navštívíme místa, která známe jen z fotek a nebo filmů, osamostatníme se, uvidíme kus světa..

Ostatní o tom moc neví, pokud něco tak většinou z doslechu. Jeden by čekal, že z té myšlenky budou nadšení, ale je to spíš jako: Amerika? WTF? Proč? Co výška? Až pak? Zbláznila ses? A co rodina? To budeš mít děti ve 30? Než dostuduješ? ZTRATÍŠ 2 roky!!



Čtvrtina lidí se na vás bude koukat jako byste se zbláznili, nebudou poslouchat, že na VŠ půjdete až se vrátíte, nebudou vám věřit, v lepším případě vám to odkývou a stejně si v hlavě budou říkat, jak jste blbí. Druhá čtvrtka vám nebude věřit ani to, že odjedete..
Třetí z celého au pair pobytu udělá tragédii ve smyslu - budeš dřít od rána do večera, nemysli si, že se tam budeš mít dobře.. I když jim zmíníte, že v USA mají přímo zákony pro au pair, že rodiny se musí řídit podle pravidel a když ne tak rodinu můžete změnit, tak se vám akorát vysmějou, jak jste naivní.
A pak vám zbude poslední čtvrtka, hrstka lidí, kteří vás budou podporovat, budou vám věřit, budou s vámi všechno prožívat a budou vám to přát a věřte mi většina z nich budou právě au pair a nebo lidi, kteří v USA už byli a které USA nadchlo a budou to většinou lidi, které znáte jen přes internet a třeba nikdy jste je neviděli osobně.

Tohle mě na tom štve. Neříkám, že se pár blízkých, kteří vás podpoří, nenajde. Najde. Ale bude to jenom hrstka z hrstky.


Pokud to není váš případ tak vám závidím a přeju vám to. Já jen, že i s tímhle je třeba počítat. Někdy ten
tlak okolí je tak silný, rodiny se vám třeba zrovna neozývají a vy si říkáte, jestli ti lidi nemají pravdu. A víte co? Nemají! 


Pokaždé, když slyším nějakou pitomou poznámku typu: ,,Ještě doma pořádně jez, tam budeš mít jen hamburgery," ,,..abys za chvíli nebyla zpátky," tak mě to akorát ještě více nakopne k tomu, abych odsud vypadla co nejdál a už teď vím, že pokud během toho prvního roku bude všechno ok a nebudu nějak šíleně homesick, tak prodloužím o další rok. 





Ať si lidi klidně říkají, že ztrácím 2 roky. Můj názor je, že neztrácím, že získávám. Přijde mi kolikrát, že si někteří myslí, že tam jedu snad na rok ulívat se, na dovolenou, po které se vrátím a nic se mi nebude chtít. (V Holandsku mi to teda jako dovolená moc nepřišlo.) Můžu říkat, jak chci, že tam budu chodit i na nějaké hodiny do školy, můžu vysvětlovat, že budu pracovat každý den.. ,,ale vždyť to není práce starat se o děti, to přece dělá každý." Málokomu dojde, že je rozdíl starat se o své děti, o děti, které si člověk sám vychová a které jsou vaše, o děti, na které můžete zařvat, jak chcete, nebo jim dát na zadek, když budou protivné, hnusné a nebudou vás poslouchat. Tam to nemůžete, budete zavření s cizí rodinou doma, budete si muset na sebe zvyknout, nemluvě o
Nemůžu vám říct, jaký je klíč k úspěchu,
ale klíč k neúspěchu je snažit se potěšit každého.
- Ed Sheeran
americké výchově, žádný křik a o nějakém naplácání na zadek už vůbec nemůže být řeč. Budete muset jít na to psychologicky, hezky po americku. V lepším případě vás hostrodiče podpoří, v tom horším budou podkopávat vaši autoritu a dovolat dětem to, co vy jste jim zakázaly. Budete mít za děti zodpovědnost, budete na ně muset dávat pozor dokonce snad ještě více než byste dávali na vlastní. Pro mě odřená kolena byla velké prd, když jsem byla malá, kolikrát jsem spadla z kola, odřela se a nikdo to neřešil, spíše jsem ještě měla strach, že dostanu na zadek za to, že jsem jezdila neopatrně, jako debil s prominutím. A tam? Už i škrábanec stačil na to, aby rodina zažádala o rematch. Jasně, že můžete mít rodinu, kde to bude o hodně jednodušší a lepší, ale třeba taky ne. Člověk by měl počítat se vším, než tam pojede a uvědomit si, o co běží. Neříkám ani, že au pair je nějaká super těžká a hrozná práce, ale rozhodně bych to teda dovolenou nenazvala.


Chci tady za tím udělat pořádně tlustou čáru, začít pěkně od začátku a až se vrátím do ČR, tak to bude do města, kde budu studovat. Kolikrát si člověk říká, že začne znovu a stejně je pořád víceméně tam, kde byl. Nevěřím tomu, že to jde, pokud zůstane na stejném místě, obklopený stejnými lidmi, ve stejné práci/škole. Pokud se má něco změnit, tak se musí změnit i to kolem.


Nechtěla jsem se na tomhle blogu rozepisovat moc o tomhle, ale už jednou to je můj blog a ať si to přečte, kdo chce. Mě už od toho, co chci neodradí nic.






5 komentářů:

  1. ...nevím proč Ti nevěří. Naopak by měli být rádi, že nebudeš jako většina účastníků " mamahotelu". Minimálně si ověříš, že se o sebe dokážeš postarat. Pro mě to byl sice veliký šok když se dceruška během měsíce domluvila, sbalila a zmizela do Skotska, ale dneska jsem ráda. Většina jejích spolužaček buď není v oboru a protlouká se všelijak a nebo fňukají na vysoké, že to není to pravé ořechové. Takže milé dívčiny....využijte toho že jste mladé a bez závazků a užijte si to. ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak můj názor na tohle znáš :) Je to hrozný, když prostě není ze strany rodiny podpora. Mě to dřív uplně zakázaly a teď se stím smířili, ale ty narážky o tom jsou. Sice podporují, ale nesouhlasí s tím. Pro ně je to ztráta času, ale pro nás to je zisk - dva roky žít v zemi, kam se normálně nedostaneme, naučíme se jazyk, tolik možností okolo, to oni uvidí, až tu budeme. Prostě na to nekoukat a už jen pár dní a budeš pryč, konečně začneš žít svůj sen :)
    Poslední citát jak máš tady je naprosto pravdivej a jen se tím pořád řídit! :-*

    OdpovědětVymazat
  3. naprosto tě chápu. taky jsem se ted rozhodla odjet do usa jako aupair a rodiče se s tím nemůžou smířit a pořád mi straší co se mi tam může stát, jakoby se mi to nemohlo stát tady v čr taky. ptala jsem se svalně i kamarádky která je sama rodič, jak by se zachovala, kdyby její dcera chtěla takle odjet a ona mi uplne v klidu řekla že by jí jeste někam sama poslala. oni si časem asi zvyknou:)

    OdpovědětVymazat
  4. Je to starý článek, ale přesto stále aktuální.
    Mám to doma zrovna tak, jak jsi napsala. Mrzí mě, jak se někteří v mém okolí (dokonce rodina) zachovali a jsem pevně rozhodnutá odjet. Po přečtení tohoto článku mě to ještě víc nakoplo :)
    Díky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nedej se a běž si za svým. Pak bys toho třeba litovala.
      A možná tě pak někteří nakonec překvapí tak jako mě :). Držím palce a děkuji za komentář! :)

      Vymazat