pátek 1. srpna 2014

Návštěva z ČR aneb proč český národ je tak jiný

Když si vzpomenu, jak máti byla proti tomu, abych odjela a pak jak to bylo v pohodě, když jsem byla tady. Na skypu jsme si vždycky sdělili s rodinou novinky, jak se mají, co dělali.. Nebyla jsem tam, nebyla jsem zahrnuta do žádných hádek, a tak mi to vyhovovalo.
Myslím, že to není jen věc naší rodiny, ale obecně to vypadá, že to je v ČR normální. Kyselí, životem otrávení lidi, hádající se kvůli každé blbosti. Od té doby, co jsem tady, jsem se nehádala snad s nikým. Doma to kolikrát bylo na denodenním pořádku. A nebyly to hádky jen kvůli mým životním rozhodnutím, ale kvůli úplným maličkostem a blbostem jako je jídlo apod.
Přijela jsem tady a naučila se, že to takhle není normální všude. Naučila jsem se, že věci se dají řešit s chladnou hlavou a nad maličkostmi se člověk nemusí vůbec pozastavovat. Naučila jsem respektovat rozhodnutí ostatních, i když se mi nelíbila. Naučila jsem se říct svůj názor namísto toho, abych musela toho druhého přesvědčit za každou cenu. Naučila jsem se, že můj názor není ten jediný správný a že správný názor nemusí být jen jeden.
Byla jsem v ČR na dovolené a vadilo mi tam hodně věcí. Vadilo mi, že lidi místo toho, aby ostatním přáli tak jim závidí a snaží se zkazit radost za každou cenu. Viděla jsem, že jsou lidi nešťastní, neumí si užít maličkosti a neváží si toho, co mají. Problémy jsou všude. Mají je lidi v ČR, mají je lidi tady. Tady ale jdete do obchodu a prodavači se usmívají, povídají si s vámi a starají se o vás. Oni snad nemají problémy? Samozřejmě že mají. Ale proč by to dávali sežrat a kazili den někomu, kdo s tím nemá vůbec nic společného? Místo toho rozdávají úsměvy a my je tady oplácíme a snažíme se tím udělat den lepším pro všechny.
Hodně lidí si neuvědomuje, jak nás chování a nálada druhých ovlivňuje. Taky mám občas den blbec, kdy mě něco štve, ale když jdu ven nebo jsem s rodinou tak se snažím na to nemyslet a užívat si čas strávený s nimi. Někdo by mohl namítnout, že se přetvařuju. To, že jsem sama v pokoji a jsem smutná kvůli nějakému problému a pak jdu nahoru za dětmi a ony přiběhnou, obejmou mě, veselé a šťastné, neznamená, že je pošlu pryč, protože mám blbou náladu. Místo toho abych zůstávala ve své smutné bublině, raději nechám to pozitivní jít dovnitř. U nás to lidi neumí. Můj táta je výborný příklad. Pokud mu něco zkazí náladu, tak pak je naštvaný na všechny a je lepší s ním nemluvit. Je ve své bublině a nic se k němu nedostane. Takže například pohádá se s mámou kvůli něčemu a pak má hádavou náladu s každým. Tady host mom se pohádá s host dadem, přijdou děti nebo já a na nás se usmívá. Nepřetvařuje se, prostě nechá to být.
V ČR, i když máte dobrou náladu, sotva vylezete z baráku a jdete mezi lidi, kteří se tváří otráveně, smutně a naštvaně tak vás to prostě pohltí a váš úsměv je tatam. Tady máte špatnou náladu, jdete nakoupit a to, že se lidi na vás usmívají a jsou k vám hodní vás ,,nutí" usmát se taky. Člověk pak odchází s mnohem lepším pocitem.
Proč tohle všechno píšu. Všichni jste viděli nadpis ,,Návštěva z ČR" a teď si říkáte, co to čtete za výlev, který s tím nesouvisí. Původně jsem chtěla napsat článek o tom, jak mamka se segrou za mnou přijely na návštěvu, nahrát fotky apod. jako vždycky, ale po prvním odstavci se tento článek začal vyvíjet úplně jinak a já se rozhodla, že to je v pořádku a pořád ho dokončím. Ona totiž ta návštěva z ČR s tím taky souvisí.



Jak jsem psala, mamka a segra za mnou přiletěly do San Francisca na cca asi 9 dnů. Jejich let měl zpoždění a já jsem je jela vyzvednout po půlnoci na letiště. Všechno proběhlo v pořádku. Trochu jsem se bála, protože mamka neumí anglicky ani slovo a nebyla jsem si jistá, jak je na tom segra, ale zvládly to. Dojely jsme domů a šly spát, bylo pozdě. Pátek -  neděli jsme měly čas na San Francisco. Ukázala jsem jim různá turistická místa, restaurace, vzala je na suši, nakupovat apod. Seznámili se s dětmi a host rodiči, chvíli si povídali a já překládala. Od pondělí do soboty jsme si půjčovaly auto a jely na road trip ještě s jednou au pair. Pak jsme měly jen neděli a pondělí a vezla jsem je zase na letiště. O našem cestování napíšu samostatný článek, všechno bude, nebojte se :). Chci se dostat k tomu hlavnímu - české povaze. Žasla jsem nad tím, nad jakými maličkostmi se moje máti dokázala pozastavit a hádat se kvůli nim. Asi jsem za tu dobu zapomněla, jaké to bývalo u nás. Naši jsou fajn, ale míra hádek by mohla být menší. Ona prostě si s vámi o tom nepromluví, ona se rovnou začne hádat. Nepřipouští, že jiný názor by mohl být správný. Já si třeba vždycky ráda poslechnu, jaký ma druhý člověk pohled na věc. Je to zajímavé, obohatí mě to někdy a zjistím třeba že chci tu věc pak dělat jinak. Ale to u máti nepřipadá v úvahu. Nechápala jsem, jak moc a kvůli čemu se hádaly se segrou a tím, že jsem byla toho svědkem a občas musela vyjádřit svůj názor tak jsem se dostala doprostřed něčeho od čeho jsem z ČR ,,utekla".  I když jsem se nehádala, i když jsem jen řekla, co si o tom myslím já, tak to bylo hned špatně. Při tom to hádání bylo úplně zbytečné. 99% těch věcí vůbec neměly cenu, aby se o nich člověk bavil, natož hádal.

Děsím se návratu do ČR. Děsím se toho, že budu muset bydlet s našimi. Děsím se toho, že budu muset slýchávat tyhle nesmyslné hádky každý den. Je smutné, že lidi si neuvědomují, jak by jejich život byl mnohem šťastnější a lepší, kdyby respektovali názory druhých. Protože je rozdíl mezi výměnou názoru a ,,výměnou názoru" - je rozdíl mezi vedením debaty s někým o něčem zajímavém, nalézaním vhodného řešení pro obě strany a mezi nesmyslnými hádkami nad maličkostmi.
Lidi si neuvědomují, jaký to má dopad na jejich životy.

Hádejte se kvůli blbostem, buďte věčně naštvaní a kyselí, ale já uprostřed toho žít nechci. Ne proto, že bych to nezvládla, ale proto, že když porovnám své staré uhádané a naštvané já s mým novým pozitivním a šťastným, tak je jasné, co si vyberu. V ČR jsem měla i šťastné momenty. V USA jsem měla i špatné a smutné momenty. Ale i tak, když se ohlédnu zpátky, tak upřímně ze srdce musím říct, že jsem nikdy nikde nebyla šťastnější než tady v USA. Ne proto že to je USA, ale právě kvůli věcem, které jsem zmínila. Zažívám tady věci, které jsem zažívala v ČR a mám i tak z nich větší radost. Mám radost z ,,pitomé" návštěvy obchodu.
S dětmi mám neskutečně hezký vztah, neporovnatelný s vztahem s mými rodiči. A není to kvůli mým rodičům, ti jsou dobří a já jsem za všechno, co pro mě udělali, hrozně moc vděčná. Je to kvůli tomu, že česká kultura je v tomhle úplně jiná. Přijde mi, že my češi neumíme vyjádřit lásku. Neumíme jít za dítětem a říct mu, jak ho milujeme a jak jsme na něj pyšní. Proč neumíme ocenit maličkosti a radovat se z nich?
Když jsme byli s malými na pouti a oni chodili na různé atrakce a já je viděla, jak se smějí a jakou mají radost, tak jsem se musela smát taky a byla jsem hrozně moc šťastná, i když jsem tam stála jako pipina 99% času a čekala na ně. Nepamatuju si, jak se tvářili naši kdysi, když oni čekali na mě a na segru před kolotočem, ale co mohu říct určitě je, že když si vzpomenu na ČR, vybaví se mi unuděné a otrávené obličeje.

2 komentáře:

  1. Se vším souhlasím, ale co tady s tím člověk zmůže...nic. Taky nechápu proč lidi přenáší své problémy na druhé a naštvou tím ostatní, já to nemám zapotřebí. Tak buď ráda, že tam jsou lidi fajn :) nevím co víc ti popřát, stejně sama dobře víš, že si to tam máš užívat a taky to snad děláš ;-) Ahoj :)

    OdpovědětVymazat
  2. svatá pravda. jsme prostě národ hádalů. =D

    OdpovědětVymazat